BEGINNING
Osmý rok třídního učitelování mne s blížícím se koncem tohoto poslání nutí přece jenom něco napsat. Rubriky na webu třídy se historii již dávno věnují, také proto to nucení. Akorát nevím přesně, čím začít, jako bych sám ten začátek pořádně neznal.
Tři záblesky z pravěku: 1) Je pozdní, čerstvě letní večer, slunce zapadá nad letištěm a já se ocitám v lukách pod Jakubem. Je rok 1995 a já jsem skoro tak mladý, jako mí studenti dnes. Mé vnitřní rozpoložení dospělo k myšlence, že budu učitel. 2) Sychravé lednové ráno, třískot majzlíků, prach ve vzduchu, ucpané nozdry, kašel a pot. Trčím na brigádě v Praze Košířích, píše se rok 2002, v zaprášeném rohu drnčí telefon: „Tak Jakube, v březnu můžete nastoupit…“ slyším ze sluchátka zástupce řiditele MM. 3) A znova louky. Mají jména jak z nebe: Na Dílech, V Panských, Zbudovská blata... Je jaro, všední den ke konci dubna 2002. Po těch loukách honím ptáky, abych vychytal diplomku. A tou dobou mí budoucí studenti dělají přijímačky, aby nakonec schytali Jirsu.
---
Ten první den, kdy jsme se viděli poprvé, už jednou dobře popsal Milan. A když jsem vám tehdy po půlnoci dával hádat ve sbírkách lebky zvířat, ani jsem netušil, že pro některé poznávačka lebek už začala… To když jsem tenkrát přicházel do tělocvičny, abych se ukázal svým novým studentům jako třídní učitel, bylo kolem půlnoci a já byl na pokraji nervového zhroucení. Zasekla se mi doma tiskárna a nechtěla mi vytisknout jakýsi zásadní materiál. Prkotiny. Dobře to dopadlo. Každopádně já plul tělocvičnou jako ve snu, a nevnímal kolegyni KB, jak se snaží mi vysvětlit, jak poznám Nikolu od Nely. Vidím, že děti sedí v kruhu. Marie mi gestem říká, abych se posadil. Na gymplu jsem od března, cesta učitele začíná…možná právě teď.
A pak přišly normální dny. Výuka, školní akce, prázdniny… Tou dobou jsem vyučoval mj. ve třídě, kterou vedla exkolegyně DK, a já zde našel perfektně pracující kolektiv, vtipné a pracovité studenty. A protože to už byl vyšší ročník, dovolilo mi to získat skutečnou jistotu a komfort v mé práci. Ve své primě jsem učil biologii a zeměpis, vybavuji si klubovnu a hlavičky skloněné nad sešity s dokonalou úpravou. Náhodou si ještě vzpomínám, že Tereza byla Žirafa, že Kony hltal biologii víc než ostatní, Dominika seděla vedle Andrey, Jakub Hartman hlásil na prezentaci výsledků „Den vody“ v DDM seriózní výsledky…A také urputný výraz Michala, který po 60 minutách odmítal slézt z houpačky, aby neprohrál sázku, což ovšem nebylo ve škole, ale na našem prvním výletě. (Na Řadov jsem tehdy zamířil instinktivně, po mnoha zdařilých soustředěních s přáteli karatisty.) A hned mne napadá ještě pár vzpomínek z tohoto místa: Krásné počasí. Děti se radují z pozdní večerky, méně ze zpívání svého třídního. Kolega PP uvádí ráno terénní hru a Petr projevuje zvláštní smysl pro strategii. Jeník si rozrazil ret: “Hlásím úraz, pane profesore…“. Říkám mu na to: „To bude v pořádku Honzo“. A nakonec mám radost, jak jsou stateční. Před odjezdem kupuji všem nanuky. Koupeme se v pískovně a holky si u silnice suší vlasy, když čekáme na autobus.
---
Co tedy bylo na počátku? Snad kdybych článek nazval Genesis, napsal bych, že na počátku bylo slovo… Vím, že to bude trochu subjektivní, ale pro mne na počátku byly skupinky.
Poprvé jsem si to natvrdo uvědomil, když jsme na konci primy spali na zámku, já měl být s vámi zase celý den a zase jsem neměl žádný program. Hned po příchodu na druhé nádvoří jsem se nakrátko vzdálil, abych si koupil limo. Vracím se po chvilce a vidím: Děti hrají divadlo. Na dřevěném pódiu. Posadím se. To divadlo hrají z ničeho nic, hrají ho s radostí, hrají ho pro sebe…Zažívám první pohnutí. Tohle není normálka! Jsou tak skvělí? Dobře se bavím, odpočívám, nemám, co bych řídil nebo ovlivňoval. Před očima se mi hemží dokonalý kolektiv, který bude zrát jako víno, který mi budou kolegové závidět…a se kterým se budu těžko loučit.
Má pedagogická praxe není ani dlouhá, ani krátká, zkrátka…takovéhle skupinky jsem ještě nikde neviděl. Spontánně se formující skupinky, které plují jako oblaka. V každém větru. V nejlepších barvách.
---
A to by zatím stačilo. Ještě zkusím sepsat dvě kapitoly. A vy, pokud máte někdo něco na srdci, pište taky. Webové stránky třídy už začínají chcípat. Vzpomínat není zakázané. Za to zapomínání je přímo automatické. Já se ještě ozvu.
JJ
