UPRISING
Jestliže život člověka počítáme na roky, potom období trvající osm let představuje přímo éru. Je nepřirozené být na tak dlouhou dobu připoután k jednomu formálně ustanovenému kolektivu. A ono to platí i z druhé strany: Mít osm let na biologii Jirsu, to je skoro proti přírodě! Kupodivu, ponorka se nekonala. Naopak. Kolektiv zrál jak víno prvotřídní kvality. Dokonce lépe, než jsem si troufal představovat na počátku. A léta nakonec proletí a já si říkám, že musím mít asi zkreslený pocit. Že by šlo všechno tak dobře? Na konci kvinty jsem dokonce po předání vysvědčení řekl: „Mám vás rád!“ A to u zamračeného a náladového cholerika není zdvořilostní fráze. Veškeré naše společné akce probíhaly v požehnané pohodě a se svatozáří skvělé zábavy. Náhlé problémy se vyřešily skoro samy… Ťukám se přitom do zubů, abych to nezakřikl… Do téhle třídy si chodím už pár let pro dobrou náladu.
---
Vraťme se ještě k školním akcím. Zpočátku se jezdilo hodně do ZOO. V sekundě jsem z lenosti odmítl účast na lyžařském výcviku a v tercii jsem nebyl v Anglii. Jinak si už vzpomínám na mnohé. Školní výlety měly prvních pět let stejnou tvář: Půlka června, dvě noci v chatičkách někde u vody, volnější program, pozdní večerka. Čas jakoby plynul ku prospěchu všech. Řadov, Veselí, Osika, Máchovo jezero, Zvůle. Přestože děti povyrostly a mohly už dávno začít zlobit, nestalo se. A když se k něčemu schylovalo, věděly, kdy přestat. Problémy občas udeřily zvenku. Nikdy nezapomenu na tu první noc na Mácháči, na to vloupání…víte, o čem je řeč … Najednou je tu adrenalin, zrychlený tep… Počítám holky, co mají v té chatce bydlet, přeskakuji rozházené krosny, všude krev. Nemůžu se ale dopočítat. Rychle a nahlas se ptám: „Kde je Jitka?!“ Rozbité okno… Vteřiny ztuhlé jak vlčí máky od Moneta. „Tady pane profesore…“, ozve se ode dveří za zády (Zaplať Pánbůh!). Tehdy jsem se opravdu bál. Pak se to řešilo už dobře. Na jedné straně obrovsky silný žákovský kolektiv - holky z té chatky projevily statečnost samurajů! Na druhé straně kolega JS, který skutečně pomohl s tím ostatním. Druhý den ráno se trochu rojila policejní auta, vše bylo ale opět zalité sluncem. Haník, Domča, Ája a Terka si oblékají kostýmky, aby uspořádaly vystoupení pro oslavence Jiřího. Vojta, Luboš, Pavel hrají na kurtech tenis, ostatní beachball. Večer patří šílené exhibici žlutých triček pod vedením Milana, Roberta a další pyrotechniky. Hejna komárů, hlasitá hudební produkce a tanec proudí do noci…
V sextě jsme se náhle zmohli na rafty. V májových deštících jsme projeli část Vltavy. Ovšem tady už nešlo jen o naši iniciativu, ale především o ochotu kolegy MK, bez kterého by se plavba se zřejmých důvodů nemohla uskutečnit. I tento výlet byl poznamenán rušivými vlivy. První setkání s Béďovou partou v autobuse mi pořádně zvedlo mandle. Pak jsem se vytočil ještě jednou na konci plavby, dál to rozebírat nebudu. Večery byly téměř romantické: S kolegy sedíme na zahrádce pohostinství, proti horizontu obrysy státního hradu Rožmberk a z ochozu zahaleného jakýmsi oparem na nás mává Lucie, Eva a spol.. Po nebi sviští hejna rychlých rorýsů a do setmění se z povzdálí ozývá skřehotavý pokřik:„…a če, a če, a Čer-to-ry-je…!“
No a v septimě jsme dospěli až k moři. Tereza z velké části akci zařídila, pan ředitel nám požehnal a my absolvovali týdenní sportovní kurz v jižní Dalmácii. Pohoda. Před penziónem nám trčel olbřímí jeřáb, takže jsme vždy v noci trefili domů. Na ubikaci po 22.00 hodině panoval klid, což nejednou ocenil i kolega JS. Já jsem si zase liboval na lavičce s výhledem na moře, kde jsme pravidelně posedávali s Jakubem a Jiřím, odpočívali po tréninku a rozprávěli o škole a o životě. Jaro bylo právě u konce a příroda se radovala. Viděli jsme kudlanky, strašníka, stonohu, spousty ještěrek a dokonce i delfíny. Mé ego zkušeného pozorovatele přírody skoro utrpělo, neboť na většinu těch zvířat přišli mí studenti dřív než já. A třída je to jasně humanitní…
---
Co bylo příčinou vzestupu tohoto kolektivu? Osud, samozřejmě, i když na to třeba nechceme věřit… A potom tuším i další vlivy, které můžu vyjmenovat. Napadají mne zrovna tyhle webové stránky. Byly spuštěny v kvartě a od začátku dobře prezentovaly třídu. Posuďte to sami! Dík patří především Jakubu Hartmanovi, Konymu a těm, co nelenili jakkoli přispět. Existence stránek umožnila nepřímo i vznik třídního loga. Konkurz vyhráli tučňáci, které navrhl MTVIII. JJ začal pak chrlit pod názvem loga sérii DVD, dokumentujících život třídy. Teď nechme stránky stránkami a jsou tu The Beatles Chronicles, naprosto zásadní materiál, který zrežíroval Vojta. Skutečná bomba. Každý vám to potvrdí!! Za kamerou stál Luboš a před kamerou celá třída…a, samozřejmě, ještě KF, dnes KP. Učitelka hudby, která všechny rozezpívala. Jsem přesvědčen, že má třída (jasně humanitní) si i s dalšími učiteli humanitních věd padla do noty. A tím končím řeč o učitelích, i když by se dalo dlouze pokračovat, protože bez nich by se „uprising“ nedařil.
Na konci sexty (po vysvědčení) jsem byl pozván svými studenty do vesničky M. na společnou oslavu začátku prázdnin a současně rozlučku s Haníkem, která na rok odlétala pryč. Přijeli i bývalí spolužáci: Petr a Kosák. Tady mne napadlo, že tahle třída není jen formálně ustanovený kolektiv, ale taky banda vesměs nerozlučných přátel. Vždyť oni se scházejí takhle normálně! Já vám jdu takhle jednou z města, je to v pátek a sychravá říjnová noc čpí neutěšením. Procházím kolem tzv. Centráče a proti mně Nela s Nikolou: „No, pane profesore, jděte dál, uvnitř je skoro celá třída!“ Tak jsem tam vlez (což vyžaduje odvahu…nechci se chlubit), a opravdu, byli tam! A dobře jsme se pobavili. A nebylo to naposled.
Najednou bych vyjmenoval rybník společných věcí (nechci říkat moře), které vás - oktávu drží pohromadě a kopou nahoru.
---
V pátek máme maturitní ples. Potkávám tu a tam známé, a když na to přijde řeč, říkají: „No jo, budeš brečet…“ Do budoucnosti nevidím, přesto bych si dovolil hrubě nesouhlasit. Já se totiž chystám smát. Nic proti slzám! („Neříkám neplačte, protože ne všechny slzy jsou ke škodě…“ říká nějaký Gandalf.) Já se budu rozhodně smát uvnitř svého srdce, neboť vím, že v nejlepším je třeba přestat, nastoupit na jinou loď a vyklánět se z dalšího okna…To, co směřovalo vzhůru, nechť se raději ztratí ve výši, než aby propadlo režimu ponorky!
Prožil jsem s vámi krásný kus života. A ať žije budoucnost! Ozvu se ještě jednou. Myslím, že uhodnete název poslední kapitoly.
Váš JJ
