Historie třídy viděná studentem
Takže začneme docela jednoduše - co vy na to. Bylo nás jednatřicet. Bylo nám všem kolem jedenácti. Bylo krásné srpnové ráno a my jsme se spolu s pološílenou paní profesorkou Bartošovou sešli v tělocvičně. Hráli jsme infantilní poznávací hry a pak jsme spali. O půlnoci k nám přišel člověk, jež nás měl pronásledovat dalších osm let.
Pak začal školní rok a my jsme byli přinuceni žít odděleně v kleci a v ptačí budce. Ještě ten rok k nám přibyl Vojta, který už to se svým astmatem nemohl v Karviný vydržet. Ten rok už se nic moc zvláštního nedělo, zato rok druhý byl zajímavější.
Nejdřív od nás odešel jeden ze spolužáků - Petr - pak nám přidělili nejlepšího člověka, který mě kdy vyučoval, a to myslím vážně. Paní Běhalová byla a je nejlepším učitelem kterého znám. Další novinky už nebyly tak příjemné. Pan Cibulka a jeho kouzelná tužka nás začaly zaučovat do tajů alchymie, paní profesorka Petrů se rozhodla naučit nás parolit po francajsky a frau Peckl měla ten samý záměr se šprechtěním dojčiny.
Po Vánocích jsme odjeli na hory kde se dokonalo to co předpověděl aktivista Pokovba. Chlapci se víceméně rozdělili na “Stádo” a “Ty ostatní”. To trvalo prakticky až do konce kvarty, i když v jejím průběhu už to neylo tak žhavé.
Ve třetím ročníku se toho vlastně moc nestalo - jenom paní Ryšavá, která byla až doposud naší matikářkou, se stala naší fyzikářkou a namísto pana Cibulky nastoupil pan Chocholouš: chemikář - matematikář.
Do čtvrtého ročníku už nenastoupil Martin ale zato jsme si užili rok s jeho matkou, která nás učila občanku.
A teď je tu ročník pátý a s ním pan Havelka (všichni víme o čem mluvím), paní Bernátová (všichni víme o čem mluvím) a pan Pokovba (všichni víme o čem mluvím)...
Bůh ví co přijde v sextě.
Milan Vocílka
