První dva roky na GVN
Poprvé jsme se sešli v pondělí 22. dubna 2002. Psaly se přijímačky. Bylo nás 60 a měli nás vzít 30. Pamatuju si, jak jsem seděl za dvojčatama, ale taky vím, že tam někde museli být i Anička, Domča, Helča a další. Jenže ty jsem tehdy neznal. Vím taky, že matiku nám zadával pan Maxa a češtinu paní Flídrová. No a ještě ten den večer určitě celá rodina každěho žáka seděla u počítače a pořád dokola klikala na "aktualizovat", dokud jí to neukázalo, že se tam ten onen dostal. Mám pocit, že já jsem byl 24.,...
Na konci léta jsme se sešli v tělocvičně – přivítala nás paní Bartošová, že prý ona nás má na starosti než přijde nějakej pan Jirsa. Hráli jsme nějaký poznávací hry. Vím, že jsme seděli v kruhu a já seděl vedle Terky a tleskali jsme... Pak si vzpomínám, že Kosák a ještě někdo s nim mě v noci odtáhli do holčičí půlky tělocvičny a když jsem se vrátil, příšerně jsem se lekl, protože jsem za okýnkem ve dveřích viděl koukat dovnitř lebku. Ona to nebyla lebka, ale hlava pana Jirsy...
Co se dělo druhý den si nepamatuju stejně tak, jako si nepamatuju asi 99,9% všech ostatních dnů... Vím, jak jsme byli v klubovně, zvané též kůlna. Jak jsme o přestávkách chodili ven a buďto po sobě házeli šišky nebo sněhové koule, podle toho, co bylo zrovna po ruce. Jak jsme na podzim sbírali v parčíku kaštany. Jak jsme se schovávali v díře na vodovodní uzávěr a jak mě tam Kosák zavřel... Jak náš místní školník pan Beran vždycky nadával – sic nevim kvůli čemu, ale nadával. Jak pani Janečková diktovala svoje diktáty a já na ní dlabal, protože jsem si prohlížel kameny, uzly a zvířecí stopy, které sem pověsili pionýři. Na matiku jsme měli paní Ryšavou, kterou asi zpočátku nikdo neměl rád, dokonce jsme si jí chtěli nechat amputovat...
V sekundě, vím, že nám začala chemie – pan Cibulka byl co se týká zkoušení tak trochu nepředvídatelný. Vždycky roztočil svou médžikl propisku, která ukázala na někoho, kdo měl říct číslo. Pan Cibulka to číslo vydělil jednou částí data, vynásobil druhou, odmocnil, přidal třetí kus, celé to šoupl na druhou a vyšlo mu nějaké číslo. To číslo si našel v periodické tabulce a podle toho ve které ten prvek ležel skupině a periodě, potom vyvolal příslušného žáka... To bylo vždycky o nervy sedět a čekat co mu vyjde...
Pan Maxa, kterého jsme měli už rok předtím, se stal mým oblíbeným profesorem – přišlo mi, že to asi nebere tak vážně jak ti ostatní... Házel po nás houbu a když jí někdo chytil, tak ho vyvolal, jako že se prej přihlásil... Naběhl do třídy se skleněnou koulí, zmáčkl píst a všichni v prvních dvou řadách byli okamžitě mokří, pořád říkal F jako fčela, a díky jeho systému "od lesa / k lesu" si dodneška pamatuju, jak se dělá lom světla...
Dostali jsme paní Běhalovou na češtinu – to byla "The best" učitelka, kterou znám (a že jich znám hodně), vim že nás měla ráda, ale že se zlobila, když na ní Maxík dlabal. Možná, že se na něj zlobila i víc než p. Janečková na mě... Paní Petrů naběhla do třídy a začala na nás hned první hodinu mluvit francouzsky. Nikdo jí nerozuměl ale ona nevypadala, že by jí to vadilo... Dodneška se bojím, že nám tehdy sdělila podmínky naší kapitulace nebo něco takovýho. Já jsem tehdy při angličtině skočil z okna a dostal jsem za to svou první "Důtku třídního učitele" – a přitom z toho okna skákalo lidí víc, Maxík tím oknem dokonce vstoupil do hodiny, Kosák tím oknem Aničku vyhodil ven...
To jsou některé vzpomínky, které mi utkvěly v paměti. Snad i vy se při čtení taky vrátíte zpátky dnes už do krásných raných školních let na gymplu.
Milan Vocílka
